Byt Mizukiho

Menšia miestnosť ktorú dostal Mizuki od vrchného kapitána so základným vybavením pre bývanie

*Pomaly prídem k bytu o ktorom mi hovoril Kensuke a vojdem dnu, uvidím základné vybavenie bytu, nič nóbl, ale stačiť to bude, na stôl položím knihu od Kensukeho a sadnem si na zem, vezmem do ruky zanpakuto"Verím že mi pomôžeš Kimikiri"pomyslím si a zavriem oči, zrazu sa ocitnem na lúke v ktorej strede je strom s hojdačkou na ktorej uvidím Kimikiri, pomaly podidem k nej*Ahoj Kimikiri*Poviem následne, cely trochu nesvoj že ako začať*

Přišel jsi tedy do svého pokoje, který byl zcela čistý a připravený pro tvé užití. Možná ti to tolik ani nepřišlo, ale navázání kontaktu s tvojí zanpakuto trvalo několik hodin usilovné meditace. Nebylo to lehké, navíc když jsi to dělal podruhé. Nakonec se ti ale povedlo dostat se do svého vnitřního světa a oslovit svoji zanpakuto. Ta se zrovna houpala na houpačce zavěšené na jediném stromě té rozsáhlé louky... "Nečekala jsem, že se ozveš tak brzy," řekla když ladně seskočila z houpačky. "Proč jsi sem přišel?" v jejím hlase si mohl poznat znatelnou otrávenost, jako bys ji zrovna vyrušil uprostřed něčeho zábavného. Zkřížila své ruce na svých prsou a upřeně se na tebe dívala. Větřík ji lehce nadnášel sukni.

*Ozvala sa, počul som otravenost, čo trochu ma udivilo, myslel som, že keď sme ako jeden tak bude ukazovať viac nadšenia ako ukazuje, ale spomenul som si na to čo mi povedal Kensuke, že zanpakuto môžu byť úplným opakom našej povahy, iba sa pousmejem a rieknem*Chcem ťa spoznať Kimikiri, shikai je jedna vec, ale ja chcem spoznať teba, tvoju osobnosť a nie len tvoje schopnosti, prišiel som skoro to áno a to len preto aby som ťa spoznal

"O-ho?" vyčaroval se na jejích rtech lehký úšklebek, "Tak poznat mě, říkáš..." musela se tomu zasmát. Své ruce vyvlíkla a usadila je na svých bocích dost v rázné póze. Vítr jí rázem rozcuchal vlasy, stejně jako tobě. "Proč bych ti měla něco říkat? Myslíš si, že si sem jako nakráčíš a já začnu mluvit?" položila řečnickou otázku. Úšklebek se jí ještě víc protáhl. Neměla žádnou ochotu ti tady o sobě vyprávět. Jenom tě pokračovala měřit pohledem od paty až k hlavě. Prohlížela si, co za pána to měla. Slova, slova a slova... to nic jiného neznal? Ubohé.

Vidím že to nebude ľahké s tebou, tak teda tá budem musieť asi donútiť nemyslíš?*Zasmejem sa tentokrát jazyk nechcem s ňou bojovať ale vyzerá to že to je presne to čo ona chce, ale s istotou som to nevedel*

Vyslechla si tvé stěžování na její osobu, ve své podstatě jsi kritizoval svou vlastní část, část která je tvou součástí. Jenomže ani to nesundalo ten její úšklebek z jejích rtů. Zářil na tebe jako by ses díval do samotného ohniska. Ale potom jsi řekl něco, co jsi zřejmě neměl: "Donutit? Mě?" slyšel jsi náhle za svými zády. Než jsi se stihl otočit, rukou tě od sebe odstrčila poměrně velkou silou na to, jaká to byla křehotinka. Mohl sis všimnout, že na jejím obličeji už nebyl žádný úšklebek, nebyla v žádné dominantní póze, jenom se na tebe zcela vážně dívala. Co budeš dělat dál?

Áno donútiť ťa ak mi nedáš inú možnosť*Poviem s úsmevom po Tom ako si ma odstrcila a ja som podišiel vďaka tomu pár metrov dozadu a dokázal sa udržať na nohách*Tak čo bude? Povieš mi niečo o sebe?*Spýtam sa zaujato, no však niekde v sebe cítim že som s ňou nezačal zrejme dobre, asi som nemal hneď ju chcieť donútiť rozprávať, ale čo sa stalo to už nezmením*

"Vidím, že tě moc nevychovali," její vážný pohled z tebe nijak neopadl. Mohl jsi začít cítit husí kůži na svém zátylku, jako by někdo šel po tvém krku. Zřejmě Kimikiri nebyla nijak nadšená z tvého přístupu. Ale mohl jsi ji soudit?
Šáhla si za záda, odkud pomalu tasila meč, který vypadal úplně stejně jako ten tvůj, co jsi měl po boku. "Pokud odtud nevypadneš sám, asi tě budu muset "donutit"," při posledním slově změnila intonaci svého hlasu. Zněla jakoby mluvila s červem, který ničil její zahrádku, čemuž přidával i její chladný pohled. Asi nebyla tolik povídavá jako Mizuki.
Ať už jsi zareagoval jakkoliv, vyrazil přímo proti tobě s napřáhlým mečem po tvém krku.

Donútiť? Dobre teda*Povzdychnem si a siahnem po zanpakuto na boku no v Tom vidím ako vyraziš priamo proti mne*Sakra!*Poviem, pretože som nečakal takú rýchlosť a s ťažkosťami vyblokujem zanpakuto tak že mi netrafíš krk ale ľavé rameno a odskocim dozadu*Ty to asi myslíš vážne no dobre*Poviem s povzdychom a výrazom smerom k tebe a seknem zanpakuto smerom k tvojmu bruchu*

Už nehodlala poslouchat, co jí říkáš. Měl jsi mluvit svými činy! A to Kimikiri ještě víc iritovalo. Povedlo se ti vyblokovat její útok a přesunout ho na své levé rameno. Jenomže... ona nepřestávala útočit. Tvůj úskok jí dal jenom lepší šanci na další útok, takže tě zastavila hned v počátku. Vaše síly byly vyrovnané, břity stejně ostré, ale... ona to brala vážně. "Kōri no yūwaku," její meč obklopily hromady ledu a začala tě sunout dozadu. Netrvalo dlouho a po chvilce jsi letěl směrem od ní stále blokujíc ledovou vlnu. Ona tě jenom sledovala s mečem na rameni.

*Neustále útočila,sily boli vyrovnané, ale bol v Tom všetkom jediný rozdiel ona to brala vážne a on nie,čo jej dávalo výhodu. Zrazu použila ľadovú vlnu a ta ma začala tlačiť dozadu, nebola dostatočná sila ktorá by tomu odporovala, nemal som na výber musel som to začať brať vážne aj ja*Kōri no yūwaku*Povedal som a shunpol som sa trochu viac dozadu a vyslal vlnu proti tvojej, zničili sa navzájom, v Tom som použil shunpo tesne nad teba a sekol som plnou rýchlosťou smerom na tvoju hlavu*

Vlny se vskutku zničili mezi sebou. Jejich síly byly totožné, nemohlo se stát nic jiného. Ona pokračovala v kochání se. Ani vetřelcem ho nemohla nazvat, protože zatím to bylo velice jednoduché. Ve svém manévru jsi mohl spatřit, že se nijak nehýbala. Pouze si jemně poklepávala tupou stranou meče po rameni. Vtom jsi se objevil nad ní.
Uskočila do strany, ale ne nijak daleko, protože než jsi stihl plně dopadnout na zem, tak tě odkopla znova pryč od ní. Udělal jsi tak pár krkolomných kotrmelců a skončil na zadku. "Proč chceš najednou tolik o mně vědět?" pokračovala v poklepávání s mečem. Asi trochu změkla, když viděla ty kotouly.

*Nečakal som to že uhne tak náhlemu útoku, v tom ma hneď kopla a ja som začal letieť dozadu, začal som sa kotúlať, ale nejakým zázrakom som zabodol zanpakuto a nejakým druhým zázrakom ma to zastavilo*Prečo sa tak zrazu pýtaš?*Spýtam sa trochu zadýchane*Vieš chcem aby sme boli ako jeden, nie ako pán a jeho zanpakuto, chcem naozaj aby sme boli ako jeden*Poviem a trochu s tažkosťami sa postavím na nohy a trochu oprášim, ale preventívne chytím hned zanpakuto do ruky, a som v pozore*

Zamrkala svými modrošedými kukadly. Chvíli tam stála, snažíc se pochopit, co tím chceš říct. Jenomže jí to nedalo a náhle se rozkašlala, jako by snědla něco nechutného. Po krátkém divadílku si utřela pusu a podívala se na tebe se znechuceným pohledem, dokonce měla vypláznutý jazyk: "Tak to je nechutný," zmohla se na krátkou odpověď.
Narovnala se: "Abych ti to tedy ujasnila, nemám teď v plánu se s tebou jakkoliv "kamarádit"," uvozovky udělala i svými prsty. "Ták-že~," pozvedla svojí bradu "odejdi." možná jsi narazil na konec.

*Pozoroval som jej reakciu, ešte predtým než sa rozkašlala som si niečo všimol, zbytok som odignoroval až na to čo povedala, že mám odísť*Vieš, možno si to nechceš priznať, ale niesi moja zanpakuto, môj nástroj sily, si časť zo mňa, neodídem, jedine čo chcem je aby sme našli spoločné porozumenie, chcem spoznať svoju časť duše, chcem spoznať nás ako celok, neodídem dokým mi to nedovolíš*Poviem celkom rázne a zanpakuto vyberiem zo zeme a vrátim do pochvy*Ak chceš bojovať, tak ja nebudem proti tebe bojovať, kludne ma zabi ak ti to urobí radosť, ale ver že sas sem budem vždy vraciať aby som ťa spoznal a raz urobím aj niečo s tým že ma možno aj nenávidíš

Mizuki na to šel chytře, nabádat jí, aby ho v pohodě zabila. Kimikiri ale byla Kimikirim, že? Pokud nebudeš bojovat, tak tě donutí bojovat. Jednoduché. Rozběhla se proti tobě a protože jsi neměl už vytasenou zanpakuto, švihla po tvé hrudi, což ti udělalo nepěknou ránu, ale ne nijak hlubokou. Pokud ses nijak nebránil, kopla tě do té rány a znova od sebe odstrčila. "Víš, říká se, že když s někým bojuješ, zjišťuješ o něm všechno. Není potřeba zbytečných slov," vysvětlila ti, "a ty si myslíš, že mě poznáš líp tak, že tě tady zmrskám natolik, že tě už nikdo nepozná?" povzdechla si.
Nastala ale zvláštní chvíle, nekonečný vážný pohled zaměnila za úsměv. "Co tím pádem uděláš, Mizuki-kun?" úsměv se jí ještě rozšířil.

*Zasiahla ma do hrude, ale nebránil som sa, sykol som bolesťou a zavrel oči, bolelo to, ale ja som sa to snažil vydržať no v tom si ma kopla do rany a ja som padol na zem a chytil si v bolesti ranu, no počul som čo povedala a pozrel som na ňu, videl som úsmev, to bolo niečo čo mi ešte nikdy neukázala, ale nevedel som či len ma nechce donútiť bojovať, ale niečo na tom čo povedala bolo, stále som sa jednou rukou držal za ranu a druhu som položil znova na zanpakuto*Takže chceš bojovať Kimikiri-san?

Musela zakroutit hlavou, s Mizukim to ještě bude hodně těžké. "Ptáš se špatně," úsměv jí stále neopadl, "Chceš se stát silnějším?" přišla k tobě a dřepla si, přičemž si upravila sukni. Zabodla meč mezi vás dva.
Zničehonic se zvedl vítr, znova vám rozcuchal vlasy a stébla trávy tancovala v rytmu jeho šepotu. Upřený pohled a bojechtivý úsměv tě probodávaly skrz naskrz. Svit tvého vnitřního slunce byl ztlumen velkým mrakem, který zrovna procházel přes tu nekonečně modrou oblohu. Mohlo to v tobě vzbuzovat různé pocity, ale uvědomoval sis jednu věc. Je čas se rozhodnout. Musí to být výstižná a rozhodná odpověď, ne žádné dlouhé žvásty o... no, kdo ví o čem.

*Prišla ku mne do podrepu, pozoroval som ju a potom zatienil mrak slnko, prišla jej otázka, bola chvíla kedy sa musím rozhodnúť ako odpoviem, jedna je správna a tá druhá ma pošle zrejme preč*Áno Kimikiri-san, chcem byť silnejší*Poviem rozhodne a čakám na jej reakciu*

Nad tvojí odpovědí se ještě víc usmála, jako by matka pozorovala své dítě, které udělalo správný krůček kupředu. Natáhla po tobě svojí ruku a konečky prstů ti přejela po líci až k bradě, kde ruku stáhla zpět k sobě. Vítr se uklidnil a slunce znova rozsvítilo nádhernou modrou oblohu bez mraku. "Budeš to muset dokázat," začala se zvedat. Pomalu se postavila na nohy a oprášila si sukni, následně vytáhla zabodnutý meč a položila si ho na rameno: "Takhle, jak zrovna jsi, nedosáhneš síly, po které toužíš,". Vypadalo to, že máš poslední šanci něco říct.

*Pozoroval som ju, čo hovorila a ako reagovala, postavila sa a dala si meč na rameno*A ako dosiahnem sily Kimikiri?*Spýtam sa niesto, nevedel som ako dosiahnuť sily, nevedel som ako mám reagovať na to čo povedala, tak som iba čakal či ma vyhodí z vnútorneho sveta alebo nie*

"Na to budeš muset přijít sám, Mizuki~," naposledy se na tebe usmála jako sluníčko a potom jí úsměv opadl. Meč si sundala ze svého ramene a přistoupila k tobě blíž. Chopila se zbraně oběma rukama a než jsi stihl cokoliv udělat, probodla tě. Viděl jsi pouze tmu.
Otevřel jsi oči a nacházel jsi se zpět ve svém pokoji. Nic se nezměnilo, všechno bylo na svém místě a klid rezonoval jak tebou tak místností. Byl jsi lehce zpocený, ale nic co by sprcha nespravila. Měl jsi teď znova volnost.

--------
Mizuki = +5 reiatsu

*Prebodla ma, zabolelo to celkom dosť, videl som tmu, nevedel som čo sa deje v tom som sa objavil spotený a leža som na zemi, avšak bol klud, aj v mojom vnútri som cítil klud, nevedel som prečo, iba som sa pomaly postavil a cítil som sa celkom vyyčerpaný, ale nič čo by som nezvládol, dotkol som sa meča na zemi aby som ho zobral "Prečo mi nechceš pomôcť Kimikiri, chceš aby som ti dokázal že som ťa hoden?"Prebehlo mi hlavou a položil som zanpakuto na stôl, pomaly som šiel do sprchy, umyl sa a potom prišiel k stolu kde ležala zanpakuto aj kniha od Kensukeho "Neviem ako ale dokážem ti to" Poviem si v hlave keĎ sa pozriem na zanpakuto a otvorím knihu od Kensukeho a začnem pomaly študovať*

*Po niekoľkých hodinách vstanem od stola, ale knihu nechám otvorenú a natiahnem sa, aby som uvolnil svaly, idem si zobrať niečo na pitie a na jedenie, najem sa a napijem sa čistej vody a zoberiem zanpakuto a pripnem si ju na bok "Mohol by som ísť potrénovať"Poviem si v hlave a pomalým krokom sa presuniem ku dverám, zamknem za sebou a idem smerom na cvičisko*